Není náhoda, že poté, co Říp vychladl, tak jeho místo nahradila věčně doutnající a žhavá Ema. Ema, nikdy nedobytý vrchol naší hrdé a krásné země a Ostravy, její žhavé srdce.
Pro začátek je třeba si připomenout i něco z její utajované historie. 15. března 1939, když vojáci 12. pěší divize a SOS na polovičních stavech vedli hrdinné boje s maďarskými vojsky na Podkarpatsku, tak se kolona německých vojsk, která byla v noci odražena a utrpěla ztráty od našich vojáků v nedalekém Frýdku-Místku, zkusila zlepšit svůj kredit v očích „fýrera“ obsazením největšího vrchu Ostravy ležícím 32 400 cm nad mořem. I přesto, že byla tvořena vojáky z alpských oblastí s odznakem protěže na čepci, utrpěla druhou porážku během jedné noci a nezískala odznak Ostravský bodlák. Památný vrch se vzepjal ke svému životnímu výkonu a svými sfinkterickými svěrači poprvé vypustil smrtící výrony plynu. Říšská branná moc tak utrpěla bezmoc, stejně jako později v zatáčce v Libni a v kryptě.
Halda Ema:
Tajný projekt československé armády pod názvem Nikdy se nevzdáme, na kterém se podílel i Jozef Gabčík v Žilině. V kombinaci s plyny uloženými z hutí a dolů v haldě je mimochodem dodnes považována v historii jako nepřekonaná chemická zbraň.
Obdobná věc se stala 21. srpna 1968, kdy vojáci gardové železné divize Rudé armády se pokusili obsadit opět nejvyšší vrchol naší země v ostravské oblasti. Nedařilo se jim, ze stejného důvodu, jako jejich nacistickým předchůdcům. Dokonce na místo přijel osobně maršál Koněv, který se Emu pokusil vyjet na voze GAZ. Ovšem Ema se nedala a její sfinkterické svěrače opět vypustili smrtící aerosol. Jeho řidič posilněný vodkou ředěnou odmrazovačem po vyjetí více metrů, přesně tří, po selhání svěračů jeho i maršála, na poslední chvíli zařadil šroubovákem ukradeným ve městě v jeslích zpátečku a sjel zpět. Naštvaný pokořený maršál, poté co ukradnul šroubovák z vozu GAZ, si nechal přivézt koně. Nechal se na něj vysadit a zachumlaný do koženého kabátu zařval na své vojáky: „Nazad“ a mezi slaběji zaslechnutými nadávkami bylo zapsáno jejich písařem na hliněnou tabulku: „Nu a co! Mám aspoň ulici v Praze, kdo to má.“
Všichni víme, že už ani tu nemá, a jak dnes na haldě štěknul jeden pes, psala o tom i Čubička.
Třetí, ale zcela jiná věc se stala v roce 1981 deset minut před šestnáctou hodinou, jak uvedl ve svém projevu přítomný předseda KHA Wasyl. Světoznámý horolezec Reinhold Messner, který před tím jako první zdolal 14 himalájských osmitisícovek, vzdal svůj výstup 270 cm pod vrcholem, aby nezištně zachránil své dva nepálské šerpy, které snesl do základního tábora. Tímto ale nedokončil získání Koruny země. Není Rakušan jako Němec.
Potom co smutné události v nedávných dnech – dvě velké války a plno menších, boj s drahotou nakupováním aj. – přehlušila v našich médiích a myslích mnohých další svatba TÉ a dostání přes držku TOHO, jejichž jména se nevyslovují, se mnoho našich občanů, ale podle řečí i polských a anglicky mluvících spojenců, vydalo k mýtickému vrcholu našeho národa – potom co Říp vychladl a Blaník se neozývá – doutnající a žhavé Emě. A vrchol spolu s ostatními dobyli.
A co z historie naší národní haldy a dnešního tradičního výstupu i z projevu na vrcholu, který přehlušil i ty dvě hlavní události z konce uplynulého roku, plyne? I když se svět a dějiny jako České kolo točí? – „Vytrvejte a buďte hrdí!“
